KATEGORIE

pátek 1. dubna 2016

Odznaky a medaile I.

Před časem jsem zde prezentoval pár kousků ze svojí sbírky pohlednic s tématikou Klatov. Dnes přišla řada na několik odznaků a medailí. Právě s odznaky a medailemi to mám podobně jako s pohlednicemi – nijak zvlášť se na jejich sbírání nesoustředím, ale i tak se mi snad podařilo v průběhu doby shromáždit pár snad zajímavých kousků.




Prvním a zároveň nejstarší předmětem v této části sbírky je pamětní medaile vydaná u příležitosti slavnosti Krameriovy pořádané u příležitosti 60. výročí úmrtí tohoto významného klatovského rodáka 28. září 1868. Zároveň se jednalo o jednu z prvních manifestací národního uvědomění ve městě. Hlavním bodem programu bylo zasazení pamětní desky Krameriovy na dům, kde se narodil. Ten už dnes nestojí, padl za oběť barbarské aroganci místní KSČ, která nechala na počátku sedmdesátých let vybourat celý blok historických domů a postavila zde své okresní sídlo. Alespoň deska přežila, soudruzi ji nechali vsadit do fasády svého paláce.


Medaile má průměr 37 mm a je vyrobena z jakési neušlechtilé slitiny, kterou nedokážu identifikovat (mosaz?). I když je medaile téměř 150 let stará, nejedná se o žádnou cennost, tedy alespoň ve smyslu finančním. Před cca deseti lety jsem ji pořídil na aukro.cz za 560 Kč. K průběhu Krameriovy slavnosti se možná ještě v budoucnu vrátím, např. proto, že z jejího průběhu vyplynula zajímavá kauza - jeden z organizátorů, místní měšťan a obchodník Karel Peklo, byl několik let soudně popotahován za vyvěšení vlasteneckého transparentu během oslavy.
Klatovy bývaly poměrně často dějištěm celostátních setkání představitelů nejrůznějších organizací. Nejinak tomu bylo i v případě spolku Hostimil, jehož čelní činovníci se sešli v Klatovech v létě 1935 a nechali při té příležitosti vyrobit tento odznak s trikolorou. Hostimil byla významná organizace zastupující a hájící zájmy hostinských a výčepníků. Jednalo se v podstatě o celostátní lobbyistické sdružení, které sdružovalo místní organizace majitelů hospod a restaurací (nejčastěji pod názvem Společenstvo hostinských a výčepníků). Pro artikulaci svých názorů a vzdělávání členů vydávalo od roku 1884 stejnojmenný časopis Hostimil s podtitulem - „odborný časopis věnovaný živnosti hostinské a výčepnické“. Hostimil bojoval proti zvyšování zdanění piva (tzv. pivní dávce), proti cenové politice velkých pivovarů a tvoření kartelů nebo, především na počátku 20. století, prodeji piva v lahvích. Spíše úsměv dnes budí snahy vymezovat se proti kdysi populárnímu abstinenčnímu hnutí nebo důsledné vyzdvihování pití piva na úkor jiných druhů alkoholu.
V Klatovech měli hostinští a výčepníci silnou pozici, především díky majiteli restaurace Kanon a dlouholetému předsedovi místního Společenstva hostinských a výčepníků Františku Svobodovi (1867 -1931). Jemu i historii restaurace „V Kanonu“ se budu věnovat v příštím příspěvku.
Další odznak odkazuje, jak je patrné, k události, která se točila okolo zvonů. V červnu roku 1930 byly totiž instalovány dva nové zvony na Bílou věž. Větší zvon, Sv. Pavel s průměrem v dolní části 144cm a vážící (bez srdce) cca 1600 kg, měl nahradit starý zvon, který v roce 1917 padl za oběť tehdy neúprosné rekvizici kovů pro válečné účely. Nápis na „novém Pavlovi“ o tom praví: „Sv. Pavlu byl jsem r. 1850 zasvěcen, když mne zvonař Karel Bellman v Praze zřídil ze zvonu puklého. R. 1917 byl jsem vydán v oběť lítici válečné, abych zachránil bratra Ondřeje (rozuměj Vondru) z r. 1769 na Černé věži.“ Pavel dostal do vínku naladění na tón cis.
Menší zvon Václav s průměrem 108 cm a vahou 636 kg byl zasvěcen patronu české země a odkazoval k svatováclavskému miléniu. I tento zvon byl vyroben v dílně R. Pernera. Celkové náklady na výrobu a instalaci obou zvonů činily 100.000 tehdejších korun, které mezi sebou vybrali zdejší farníci. Největšími donátory byli, kromě zdejších kněží (Miláčka, Wolfa a Muchky), vdova po továrníku Antonie Kusá a knihař Václav Lang.
Zajímavým odznakem či spíše zajímavou událostí, kterou připomíná, bylo bezesporu odhalení pamětní desky dvou studentům zdejšího gymnázia – Zdeňku Krupařovi a Hugo Kepkovi, ke kterému došlo v červenci 1936. Oba studenti doplatili na svého času „slavnou“ aféru, když na konci školního roku 1904-05 odmítli všichni studenti zdejšího gymnázia zpívat rakouskou hymnu. Především loajální plzeňský tisk učinil z této revolty velkou aféru. Všichni žáci gymnázia byli potrestáni tzv. „karcerem“ (neboli byli „po škole“), ale studenti Hugo Kepka a Zdeněk Krupař byli obviněni z toho, že celou akci zorganizovali (což zřejmě nebylo daleko od pravdy) a byli potrestáni vyloučením ze všech rakouských středních škol. Krupař i Kepka byli již jako středoškoláci aktivními členy mládežnické organizace národně sociální strany, která se tehdy poměrně ostře vymezovala proti rakouskému vládnímu establishmentu. Jejich vliv na ostatní studenty byl tehdy jistě trnem v oku vedení ústavu, i když o tvrdém trestu pro rebely se rozhodlo na vyšších místech.
Další osudy obou aktérů byly poměrně tragické. Kepka jako ryzí socialista pokračuje v politické práci-pod národním praporem bojuje proti militarismu, církvi a sociální nerovnosti. Umírá však již v pouhých 23 letech v únoru 1912. Krupař zemřel dokonce ještě dříve, v roce 1906 v pouhých 19 letech.
Původní deska byla během protektorátu odstraněna a zmizela, před dvěma lety byla do budovy Obchodní akademie (dříve gymnázia) instalována deska nová.
Významnou událostí, ke které byly dokonce vyrobeny dva odznaky, byla na začátku dvacátých let 20. století výstavba památníku padlým v 1. světové válce. O tomto monumentu, který navrhnul sochař Vilém Glos a který stál u při vstupu do parku z Vídeňské ulice, jsem zde již několikrát psal. Z dat uvedených na obou odznacích je patrné, že stavba poměrně velkého objektu – pomníku šla všem zúčastněným pěkně od ruky, hotov byl za necelé čtyři měsíce. Navíc celkem významně bylo upraveno i okolí pomníku. Slavnost položení základního kamene dokonce nafilmoval místní lékárník a fotoamatér PhMr. Jindřich Schimann. Snímek se údajně velice povedl.
Odhalení pomníku bylo načasováno příznačně na den čtvrtého výročí vzniku Československé republiky. Není třeba pochybovat o tom, že touto událostí tehdy žilo celé město. Celá slavnost probíhala v režii pořadatelů, tedy především Československé obce legionářské. Nedlouho poté, v květnu 1923, navštívil místo i prezident Masaryk při své jediné návštěvě města ve funkci hlavy státu a uctil tak památku 324 klatovských rodáků, kteří padli na bojištích první války.
Osobně považuji odznak připomínající pokládání základního kamene za zdařilejší než tento určený pro připomínku hotového pomníku.
Pěkný „zlatý“ odznak připomíná Eucharistické dny, které se konaly o klatovské pouti, tedy v červenci 1931. Slavnost smíření byla jakýmsi církevním festivalem, který trval celé čtyři dny. Celá akce začala již 8. července večer vzýváním Ducha svatého, kázáním a svatým požehnáním. Následující den se začínalo již od půl osmé ráno speciálním stavovskou promluvou pro ženy a dívky, dopoledne i odpoledne probíhaly zpovědi dětí, žen a dívek. Očekával se nával hříšníků, proto byli k dispozici i pomocní zpovědníci! Program dne pak zakončilo kázání a sv. Požehnání. Další den byl vyhrazen mužům – pro ně bylo přednesena stavovská promluva následovaná zpovědí.
V sobotu 11. července večer dorazil do Klatov českobudějovický biskup Š. Bárta (1864-1940). Po jeho kázání byl na programu „světelný“ průvod se zázračným Mariánským obrazem do kaple Chaloupka, poté od 11 hodin adorace, na závěr pak půlnoční mše. Celá slavnost vyvrcholila v neděli 12. července. Po obligátní ranní mši následoval průvod s Velebnou svátostí kolem náměstí ke gymnaziálnímu kostelu a zpět. Zvládnout množství ceremoniálů jistě nebyla žádná legrace, při kázáních se tak střídali místní kněží Dr. M. Řihák, Msgre. J. Melka a Msgre. L. Bouzek (!!!). Kdybych měl příležitost, nevynechal bych zcela jistě žádné z Bouzkových kázání. Aby vše proběhlo ve slavnostním duchu, žádalo před celou akcí místní děkanství, aby lidé vyzdobili své domy.
No myslím, že ti, kteří se zúčastnili všech částí programu, to měli „nahoře“ nadlouho dobrý.
Rovnou dvě výročí připomíná další z odznaků z roku 1933. Místní pobočka Klubu českých turistů patřila mezi největší a nejaktivnější spolky ve městě. Popularita turistiky v Klatovech bezesporu souvisela s objevováním Šumavy, tolik oblíbeného od zpřístupnění oblasti díky výstavbě železniční tratě Plzeň- Eisenstein. Výlety organizované klubem ovšem mířily často i do bližšího okolí Klatov. Aktivity místní pobočky KČT byly ovšem mnohem širší, provozovala několik studentských nocleháren, vydávala mapy, udržovala značení cest apod. Velkou akcí byla i výstavba a provozování Mattušovy chaty na šumavském Pancíři. Chata byla pojmenována po českém politikovi a nadšeném propagátorovi turistiky Jaroslavu Mattušovi (1867-1919). Mattuš se angažoval v boji za práva české menšiny v severních Čechách, kde působil jako soudce. Posléze byl dlouholetým zastupitelem města Prahy, po vzniku republiky se stal poslancem revolučního Národního shromáždění.
To nejlepší nakonec. Klatovské muzeum vydalo v roce 1934 medaili, kterou chtělo uctít 80. narozeniny (11. 3. 1934) svého zakladatele a dlouholetého šéfa JUDr. Karla Hostaše. Není sporu o tom, že Hostaš si, jako největší postava moderních dějin města, podobné ocenění zasloužil a bylo dobré, že se mu dostalo uznání ještě za jeho života. Zemřel totiž nedlouho po svých kulatinách – v červnu 1934.
Medaile byla k mání ve dvou verzích – bronzové a stříbrné, obě se shodným průměrem 50 mm. Byla odlita v Státní mincovně ve slovenské Kremnici dle návrhu plzeňského sochaře Otto Waltera. Bronzová medaile se dala pořídit za 40 Kč, stříbrná s hmotností 170 gramů a ryzostí 987/1000 za 140 Kč. Bronzových bylo vyrobeno 300 ks, stříbrnou bylo nutné speciálně objednat, jejich množství tak zůstává neznámé.

Žádné komentáře:

Okomentovat